V roce 1987 hajný našel v tajze opuštěnou kovárnu… U kovadliny stál jeho děd, mrtvý od roku 1951!

Říjen 1987, Tomská oblast, Orlovské lesnictví. Hajný Nikolaj Lukič Kuzněcov už dvacet sedm let chodí obchůzkou kolem místa, kde stávala jeho rodná vesnice Ključi. Z dědovy kovárny tam zbyly jen čtyři kamenné zdi s břízou ve dveřích. Osmého března 1951 ho děd Prokop, kolchozní kovář, požádal, ať po škole přijde šlapat měch. Patnáctiletý Kolka šel místo toho na řeku. Večer našel děda mrtvého u kovadliny, podkova ve výhni vychladla. Po prvním sněhu ucítí hajný v pustém lese kouř dřevěného uhlí, kolem zdí roztaje kruh sněhu a za soumraku zazní z mlhy tři údery kladiva a pauza. A devátého října stojí kovárna celá: šindelová střecha, podkova nad dveřmi, ve výhni žhne podkova a u kovadliny stojí děd. Inženýr zvláštní komise z Novosibirsku naměří ve výhni tisíc dvacet stupňů. Děd tvrdí, že je osmého března padesát jedna, a ptá se vnuka, jestli večer umře. Stará žena z bývalé vesnice řekne jediné pravidlo: z rukou kováře si nic neber. Požární inspektor si podkovu z dědových kleští přesto vezme na rozbor. Druhý den ráno stojí u měchu mladý muž s jeho obličejem a nikoho nepoznává. A pak děd nabídne Kuzněcovovi to, po čem toužil šestatřicet let: stoupnout si k měchu v ten den, kdy nepřišel. #tajga #SSSR #hajný #mystika #archivníhoror #strašidelnépříběhy #příběhynanoc Příběh je uměleckým dílem v žánru mystiky a archivního hororu; postavy, dokumenty, místa i události jsou smyšlené.