Hrad v nitru

Když jsem nedávno skládal slova k „Tichému řevu nedorozumění“, možná to chvílemi vypadalo, jako bych tak trochu pozbyl víru v lidské dobro. Jako by zbylo jen zklamání a vysoké hradby, za které se už nedá proniknout. Ale není tomu tak. Tato zhudebněná báseň– „Hrad v nitru“ – je mým jasným důkazem, že víru v dobro a v Lásku jsem neztratil. Naopak. Je to vyznání o tom, že i přes všechny rány a jizvy na hrudi má smysl odložit těžké brnění. Že k těm nejhlouběji střeženým místům v nás nelze přijet ve zlatém kočáře, ale jen bosi, s pokorou a obyčejnou píšťalkou v mošně. Někdy je totiž potřeba přestat kalkulovat s věčným „kdyby“, zanechat strachu, s důvěrou se vrhnout do neznáma a prostě věřit. Každý v sobě máme místo, které si střežíme. Někdo nízkou zídkou, jiný mohutnými hradbami a hlubokým příkopem. Za těmi zdmi bývá něco křehkého, co už jednou bolelo, a přesto stále touží po blízkosti. Právě tam míří tahle zhudebněná báseň. K odvaze přijít s prázdnýma rukama, s vlastními jizvami, bos a s píšťalkou v mošně. Nabídnout svou melodii a nechat druhému svobodu rozhodnout, zda spustí most. Věřím, že laskavost má smysl, i když se nám pokaždé nevrátí. Že důvěra může znovu vyrůst i tam, kde byla pošlapána. A že člověk, který poznal bolest, může ještě někomu nabídnout bezpečí. „Hrad v nitru“ věnuji všem, kdo si své srdce chrání, a přesto v něm nechávají místo pro někoho dalšího, který si v něm může s úlevou odložit kabát a spočinout. Třeba právě dnes někde tiše klesá padací most. Text, námět a hudební režie: Josef Hošic Hudba a zpěv: vytvořeno s pomocí Suno AI Obraz: vytvořen a upraven pomocí AI