Skutečný důvod, proč nikdo nemůže přežít v hlubokém vesmíru

Co se skutečně stane s lidským tělem v hlubokém vesmíru? Největší problém není jen nedostatek kyslíku, extrémní chlad nebo radiace. Hluboký vesmír odstraňuje téměř všechny podmínky, na kterých je lidský organismus závislý: tlak, atmosféru, tepelnou rovnováhu, radiační ochranu, gravitaci, vodní cyklus, rychlou lékařskou pomoc a možnost návratu. Ve vakuu člověk neexploduje ani okamžitě nezmrzne, jak často ukazují filmy. Skutečnost je jiná. Při náhlém poklesu tlaku mohou kapaliny na povrchu těla začít vřít, plyny se rozpínají a bez kyslíku klesá funkce mozku tak rychle, že vědomí může být ztraceno přibližně během deseti až patnácti sekund. Skutečným problémem není filmová exploze, ale souběh hypoxie, dekomprese, ebullismu a selhání fyziologických rovnováh. Skafandr proto není obyčejné oblečení. Je to miniaturní kosmická loď. Musí udržovat tlak, dodávat kyslík, odstraňovat oxid uhličitý, chladit tělo, chránit před okolím a umožnit člověku pracovat. Stejná logika platí pro kosmickou loď nebo stanici: každý bezpečný metr krychlový ve vesmíru je uměle vytvořené prostředí, které musí nepřetržitě fungovat. Radiace představuje jiný typ nebezpečí. Mimo ochranu Země se posádka setkává se slunečními částicovými událostmi i galaktickými kosmickými paprsky. Vysokoenergetické částice mohou poškozovat DNA, tkáně, nervový systém a zvyšovat dlouhodobé zdravotní riziko. Stínění pomáhá, ale přidává hmotnost a samo může při zásahu vytvářet sekundární částice. Pro krátkou expedici může být určité riziko přijatelné. Pro desetiletí života, reprodukci a vznik skutečné kosmické civilizace je problém mnohem vážnější. Další překážkou je mikrogravitace. Lidské kosti, svaly, srdce a cévy se vyvinuly v prostředí pozemské gravitace. Dlouhodobý pobyt v mikrogravitaci vede ke ztrátě kostní a svalové hmoty, změnám oběhu, zraku a dalších tělesných funkcí. Umělá gravitace pomocí rotace je fyzikálně možná, ale znamená další hmotnost, konstrukční složitost a energii. Ani Mars není jednoduchou druhou Zemí. Jeho atmosféra má méně než jedno procento pozemského tlaku, dominuje v ní oxid uhličitý, povrch je vystaven vyšší radiaci a gravitace dosahuje jen přibližně 38 procent pozemské hodnoty. Lidé by tam stále potřebovali tlakové habitaty, výrobu kyslíku, recyklaci vody, radiační ochranu, energii, medicínu a schopnost opravovat kritické systémy bez okamžité pomoci ze Země. Mezihvězdný prostor posouvá všechny tyto problémy ještě dál. Alfa Centauri je vzdálena více než čtyři světelné roky. Při vysokých rychlostech se i nepatrné částice mezihvězdného prachu mění v nebezpečné projektily. Posádka by musela nést vlastní energii, vzduch, vodu, biologické cykly, medicínu, průmysl, náhradní díly a možná i společnost schopnou fungovat po několik generací. Právě zde se ukazuje rozdíl mezi průzkumem a osídlením. Robotická sonda nepotřebuje kyslík, nemocnici, psychologickou podporu ani zdravou gravitaci. Člověk ano. Vyslat stroje hluboko do vesmíru je proto mnohem snazší než vytvořit prostředí, kde mohou lidé dlouhodobě žít. Hluboký vesmír není zakázaný a lidský průzkum nemusí skončit. Ale každá další vzdálenost znamená, že musíme stále dokonaleji nahrazovat služby, které Země poskytuje zdarma. Astronaut ve vesmíru není člověk, který se přizpůsobil vakuu. Je to člověk, který si na chvíli vzal malou Zemi s sebou.