Morušovník – Morus

Morušovník (rod Morus) patří mezi ovocné dřeviny, které se v českých zemích pěstují už několik staletí. Nejčastěji se u nás setkáme s morušovníkem bílým (Morus alba) a méně často s teplomilnějším morušovníkem černým (Morus nigra). Původ těchto druhů najdeme v Asii, odkud se moruše postupně rozšířily do Evropy především v souvislosti s pěstováním bource morušového a výrobou hedvábí. V dospělosti může morušovník bílý dorůstat přibližně deseti až sedmnácti metrů, zatímco morušovník černý bývá nižší. Moruše miluje především teplo a slunce. Nejlépe se jí daří na chráněných stanovištích s dobře propustnou půdou, kde netrpí přemokřením. Po zakořenění poměrně dobře snáší sucho. V českých podmínkách se proto nejlépe uplatňuje v teplejších oblastech, zejména na jižní Moravě. Morušovník černý je na teplo ještě náročnější a jeho pěstování má největší smysl v nejteplejších částech republiky. Květy moruše jsou nenápadné a objevují se zpravidla v květnu. Plody potom dozrávají postupně od léta. U morušovníku bílého mohou dozrávat už v červnu a červenci, u černého obvykle později. Moruše se rozmnožuje semeny i vegetativně. Ze semene vyroste geneticky odlišný jedinec. Chceme-li zachovat konkrétní odrůdu nebo výjimečný strom, používáme vegetativní množení, například řízky, roubování nebo očkování. Zvláštní místo má moruše také v historii české krajiny. V 18. století byla její výsadba podporována v souvislosti s pokusy o rozvoj hedvábnictví. Listy morušovníku bílého totiž slouží jako hlavní potrava bource morušového.