Fjodor Dostojevskij – Bratři Karamazovi: Velký inkvizitor

Velký inkvizitor je slavný úryvek z románu Fjodora Dostojevského Bratři Karamazovi (kniha pátá), kde ho Ivan Karamazov vypráví mladšímu bratrovi Aljošovi jako svou „báseň v próze“, aby ilustroval své pochybnosti o Boží spravedlnosti a lidské svobodě; před úryvkem Ivan popisuje svůj intelektuální vzpouru proti světu plnému utrpení dětí a po úryvku Aljoša s Ivanem řeší dění okolo bratra Dmitrije. Velký inkvizitor v Bratrech Karamazových obviňuje Krista z toho, že lidstvu daroval břemeno, které nedokáže unést: svobodu. Podle něj je lidská přirozenost slabá a většina lidí netouží po náročné odpovědnosti volby mezi dobrem a zlem, ale po chlebu, jistotě a klidném štěstí. Svoboda je tak zdrojem úzkosti a utrpení, nikoli naplnění. Církev prý tento Kristův „omyl“ napravila tím, že lidem nabídla to, co skutečně chtějí: zázrak, tajemství a autoritu. Tyto pilíře nahrazují svobodnou vůli poslušností a dávají masám pocit řádu a pozemské harmonie, byť za cenu ztráty duchovní autonomie. Lidé se podle inkvizitora své svobody vzdávají dobrovolně, vyměňují ji za bezpečí a klamné štěstí. A právě proto musí instituce, jako je inkvizice, nemilosrdně potlačit každé narušení tohoto křehkého pořádku – dokonce i Kristův návrat – aby iluze lidského štěstí mohla přetrvat.