Pod kůží růže

WolfikLone 🐺🖤 Na okně voní poslední květ, v jeho stínu se stmívá den. Někdo ti šeptá „zůstanu“, pak zavře dveře a zmizí ven. Na dlani zůstane drobná zář, na kůži stopa, co nejde smýt. A člověk hledá v cizích očích důvod, proč musel tolik snít. Někdo tě obejme, jiný tě zraní, stejnou cestou jdou něha i klam. A když se ticho usadí v pokoji, ptáš se, co jsi udělal sám. Pod kůží růže spí ostrý trn, i krásné sliby mívají stín. Láska tě zvedá, pak nechá stát, a ty jí dál věříš, i když je pryč. Možná je slepá, možná jen ví, že srdce neumí přestat mít rád. Až někdo odejde, ty ve snu dál hledáš svou chybu, než půjdeš spát. Ve spánku slyšíš známý hlas, vrací se chvíle, které už nejsou. Ráno se rozpadnou jako dým, jen otázky zůstanou s tebou. Květ nepřizná, co skrývá v sobě, než se ho dotkneš, nepoznáš nic. A bolest přijde tiše a náhle, když už jsi chtěl věřit mnohem víc. Ne každá rána je tvoje vina, ne každý odchod znamená, že jsi měl být jiný, mluvit míň, nebo se snažit ještě déle. I růže jednou odkvete, a přesto nebyla falešná. I srdce může znovu bít, až bolest ztratí svoje jméno. Pod kůží růže spí ostrý trn, však vůně zůstává, když mizí stín. Láska tě zvedla, i když tě nechá na cestě chvíli samotného stát. Možná je slepá — a možná ne, jen nechce soudit, kdo smí mít rád. Až někdo odejde, jednou už víš: ne každou chybu musíš v sobě hledat sám. ne každou chybu musíš v sobě hledat sám.