V mezerách mezi světly - Ozvěny betonové stepi

V mezerách mezi světly (Oficiální video / Art-rocková reflexe) Když za zády syknou dveře noční tramvaje a město zůstane stát na chodníku, začíná jiná jízda. V prázdném voze uprostřed spící betonové stepi mizí denní masky, cizí spěch i naučený klid a tmavé okno se v mezerách mezi pouličními lampami promění v zrcadlo. Skladba "V mezerách mezi světly" je hudebně-poetickým rozhovorem s vlastním stínem. Tím stínem není vnější nepřítel, ale všechno to, co přes den polykáme a necháváme čekat na zastávce: nepřiznaná únava, pochybnosti a staré šrámy. Noční jízda mezi světlem a tmou nabízí prostor přestat před sebou zrychlovat krok, tiše si k sobě přisednout a najít vnitřní klid dřív, než vůz dojede na konečnou. Kapitoly / Dějství: 0:00 – I. Dějství: Odjezd z hluku 1:28 – II. Dějství: Odraz v okně 3:13 – III. Dějství: Konečná stanice Text písně (Lyrics): Syknutí dveří za zády a den zůstane na chodníku stát, všechna ta ostrá slova, cizí spěch, prach a zloba. A kovová schránka se do pohybu dává, kdy začíná koly unylou baladu hrát. Proplouvám spící betonovou stepí, v oknech panelů už dávno zhasnul seriál. Tak město se vzdalo noci a tma se šklebí, dnes jsem to zase nevyhrál. Držím se chladného madla, v dlaních cítím to chvění, železný tep pod podlahou – tam a zpět, tam a zpět. Žluté lampy za oknem noc na stejné díly krájí, světlo a stín, nádech a výdech, ztracený svět. A v mezerách mezi nimi, vždycky když venku všechno pohasne, se tmavé sklo promění v zrcadlo. Sedí tam naproti. Nebo jen čeká v odrazu. Tvář, kterou přes den pečlivě schovávám pod kabát. Má moje oči, ale nenosí ten naučený klid, nese v sobě všechny spolknuté věty, únavu, co se před světem nesmí přiznat, a staré šrámy, o kterých tvrdím, že už dávno spí. Refrén: Noční tramvaj kolejemi zpívá, v tmavém okně splývá stín a tvář. Všechno, co se přes den v nitru skrývá, odhaluje mihotavá zář. Není kam se v prázdném voze schovat, když se město ponoří do snů. Musíš vlastní šrámy pomilovat, abys našel ticho na dnu dnů. Kovový skřípot v zatáčce, až mrazí v zádech, díváme se na sebe skrze orosené sklo. „Proč přede mnou pořád zrychluješ krok?“ ptá se mě bez hnutí rtů, když míjíme slepou zeď. „Nejsem tvůj soudce, nejsem tvůj nepřítel. Jsem jenom ta část tebe, kterou jsi ráno nechal čekat na zastávce.“ Možná, že klid se nerodí z vyhraných bitev. Možná jen stačí přestat uhýbat pohledem a tiše si k sobě přisednout. Přikládám dlaň na studené okno, přímo tam, kde se v odlesku chvěje jeho tvář, a poprvé za celý den povolím sevřené pěsti. Refrén: Noční tramvaj kolejemi zpívá, v tmavém okně splývá stín a tvář. Všechno, co se přes den v nitru skrývá, odhaluje mihotavá zář. Už se není třeba před ní schovat, když se město ponoří do snů. Dokázal jsem svůj stín pomilovat a teď slyším ticho na dnu dnů. Koleje zpomalují svůj neklidný tep, světla za oknem se slévají v tichou řeku. Už nejsme dva – ten štvaný jezdec a jeho němý stín, splýváme v jeden dech, než vůz dojede na konečnou. Dveře se otevřou do chladné noci... a já vím, že na ten mokrý asfalt venku už nevystupuju sám.