Dobrý rodič nekričí - Mýtus 4

MÝTUS č. 4: DOBRÝ RODIČ NEKŘIČÍ Dnes budu mluvit o křiku a o mýtu, který tvrdí, že bychom na děti nikdy neměli křičet, protože jim tím škodíme a způsobujeme celoživotní trauma. Jistě, často tomu tak skutečně je. Zároveň to tak však vůbec být nemusí. Jsou situace, kdy projevení silné, zato velice autentické emoční reakce, například v podobě křiku, může být naopak zdravé a pro náš vztah prospěšné. Nemusí dítěti uškodit ani ho traumatizovat nebo jakkoli narušit vztah, který s ním máme. Musíme přitom však dodržet pár základních pravidel. Cílem tohoto videa není podpořit vás v tom, abyste na svoje děti křičeli, ale abyste byli ve svých emocích a obecně ve vztazích co nejvíce autentičtí. To znamená, abyste nepředstírali, že jste v pohodě, když nejste. Děti potřebují vidět, že jsme živé bytosti z masa a kostí a že se občas i my, stejně jako ony, máme právo chovat iracionálně a nevhodně, máme právo dělat chyby a selhávat, dokonce i křičet. Jak to tedy udělat, abychom byli autentičtí a současně tím děti nezraňovali? Děti nepotřebují dokonalé rodiče, kteří dělají vždy a všechno správně. Potřebují rodiče, kteří když udělají chybu, jsou za ni schopni převzít odpovědnost. Protože za vztah mezi dospělým a dítětem je na sto procent odpovědný vždy jen rodič.